Eva Zelená převzala čestné občanství města Česká Skalice

"Není samozřejmostí, že by města udělovala čestná občanství tzv. „na potkání“. Naopak je to zcela výjimečná situace, která v České Skalici nastala po delší časové odmlce. V roce 2013 udělili představitelé města čestné občanství Jiří Šimáňovi in memoriam. Bylo mi ctí setkat se s dámou, která neměla lehký život a zážitky, jež v sobě nosí, si nedokážeme dnes představit. Přesto zůstala optimistická, přátelská, pozitivně naladěná. Vážená paní Evo Zelená, ještě jednou vám přeji hlavně hodně zdraví a mnoho hodných, nápomocných lidí okolo vás", uvedla ve svém proslovu Gabriela Jiránková, místostarostka města.

"Čestné občanství je v České Skalici uděleno dosud dvanácti výjimečným osobnostem. Zastupitelstvo města rozhodlo o udělení dalšího tohoto vyznamenání paní Evě Zelené. Tato skromná, 91letá žena prožila hodně těžký život. Jako malé děvče prošla koncentračními tábory, ještě nezletilá se jako jediná z rodiny vrátila domů a nebylo kam. Přesto si zachovala celoživotní humor, pokoru a slušnost. A začala se starat o nejmenší děti v jeslích v České Skalici. Paní spisovatelka Věra Vlčková její osud popsala v knize "Doufám, dokud dýchám". A byla to právě paní Vlčková, která navrhla toto vyznamenání pro paní Zelenou. V pondělí 14.10. se za přítomnosti rodiny, přátel, zástupců města, kulturní komise a zpěváků ze ZUŠ konal slavnostní ceremoniál. Bylo to velice dojemné, paní Zelená má přehled o politice, o dění ve světě a je hodně zajímavé si s ní povídat, poslouchat ji. Gratuluji a vyjadřuji obdiv a úctu", uvedla starostka města Zuzana Jungwirthová.

Text a foto Jan Holý

Eva Zelená, rozená Reichová 

Narodila se 15. června 1928 v rodině Bedřicha Reicha, majitele tkalcovny v České Skalici. Firmu založil v r. 1896 dědeček Karel Reich, při plné zaměstnanosti pracovalo v továrně 120 zaměstnanců. Byla to tkalcovna, šlichtovna a úpravna bavlněného a lněného zboží.

V roce 1931 se narodila sestra Věra. Do školy v České Skalici začala Eva chodit v r. 1934, do dívčí měšťanské školy chodila jen jeden rok, v roce 1940 skončila pro ni a pro sestru školní docházka, z rasových důvodů byly ze školy vyloučeny. Rodina Reichových se hlásila k české národnosti, otec nebyl členem žádného sionistického spolku, naopak podporoval v České Skalici různé spolky, přispěl i na stavbu kostela církve československé, rodina se plně začlenila do života města. Sestry byly členkami Junáka.

Po obsazení Československa německými fašisty, po likvidaci druhé republiky a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava nastal podle tzv. Norimberských zákonů tvrdý postup vůči lidem s židovskými kořeny. Továrna byla „arizována“, rodiny sestěhovány, k Reichovým byla přestěhována rodina Ing. Winternitze, majitele jiné menší textilky v České Skalici. K Reichovým byly nastěhovány také děti Löwenbachových, Věra Löwenbachová, rozená Bondyová s manželem a rodiči Bondyovými byli posláni do koncentračního tábora ve Svatobořicích, protože bratr a syn Bedřich Bondy emigroval s rodinou do zahraničí.

14. prosince 1942 museli Reichovi nastoupit do transportu do Terezína, tamního ghetta. Jeli královéhradeckým transportem C h (650 osob), z České Skalice nastupovala čtyřčlenná rodina Reichových, dvě Löwenbachovy děti (Jan a Evička), pan Taichner, zaměstnanec ve Vikově kožedělné továrně, MUDr. Ludvík Neumann, velmi oblíbený českoskalický lékař. Nejprve odjeli do Hradce Králové, odtud 17. prosince do Terezína. Tehdy čtrnáctiletá Eva a jedenáctiletá Věra prožívaly velmi obtížné dny v ghettu, kde se setkaly i se svými příbuznými. Eva byla zařazena do pracovní čety na zahradě, kde pracovala v kolektivu jiných mladých spolupracovníků (např. Maryna Spitzová – její příběh uveřejněn v knize), pracovní povinnosti vykonávali i rodiče.

V květnu 1944 byli Reichovi zařazeni do transportu do Osvětimi. Po příšerné třídenní cestě v dobytčích vagonech dorazili do osvětimského pekla. Prožívali hrůzu s očekáváním další likvidace. Za několik dní po příchodu do koncentračního tábora byla Eva přiřazena jako pomocná vychovatelka ke skupině malých dětí. Dopoledne si s dětmi hrála, učila je písničky, vyprávěla pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, které znala od maminky, chodila s dětmi na procházku po lágru. Sestra Věra byla zařazena v jiné skupině. Život dětí v Osvětimi byl moc smutný, byly věčně hladové, ty malé nepoznaly mnoho základních věcí denního života. Vzpomíná Eva: „Všechno bylo bezvýchodné, byl jenom strach, všudypřítomný strach, selekce, apely.“

V červnu neprošel selekcí otec, zahynul v plynové komoře, podobně jako děti Löwenbachových - šestiletá Eva, devítiletý Jeník. Maminka s Věrou byly transportovány na práci do jiného koncentráku, kde zahynuly, Eva byla poslána začátkem července na otrockou práci do Hamburku. Zde musely ženy odklízet trosky po vybombardovaných domech. Jen se štěstím přečkala bombardování spojeneckými armádami. Pak pracovala v cementárně, kopala zákopy v Hamburku, v březnu 1945 byla odvezena s dalšími ženami do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Vzpomíná: „Byla jsem zvyklá na mrtvé z Terezína, Osvětimi-Birkenau i Hamburku, ale tady to bylo nejhorší.“

Za otřesných podmínek přežívala, když byl tábor osvobozen anglickými vojáky. Koncem dubna 1945 ji spoluvězeňkyně dovedli do mezinárodní vojenské nemocnice, kde jí lékař dával 2-3 hodiny života, vážila 37 kilo; celé léto se léčila, až koncem července mohla odjet domů. O emigraci vůbec nepřemýšlela, musela odjet domů, aby zjistila, jestli někdo z rodiny přežil, chtěla domů – do České Skalice, kam dorazila 6. srpna 1945 k večeru.

Zjistila, že nikdo z rodiny nepřežil, že nemůže ani bydlet v jejich domě. Vzala si ji k sobě sestřenice Věra Löwebachová, která jediná z celé rodiny přežila, vrátila se do České Skalice. Do rodného domu Evu pustili až za 14 dní po návratu, byl prázdný, vyrabovaný, začali ho předělávat na rodinnou školu. Dostala malý byt v činžáku na Žižkově kopci, nebyla plnoletá, poznala i jinou stránku svého návratu. Vzpomíná: „Že by mne ve Skalici přivítali jako hrdinku, to ani náhodou. Ztěžovali mi život, jak to šlo. Všichni rozhodně nebyli proti nám, ale komunisté tenkrát měli velkou moc, udělala jsem Skalici čáru přes rozpočet – taky jsem slyšela – to Reichovo ďouče se nemělo vracet! Do naší továrny jsem nesměla vstoupit, a tak jsem si šla svou vlastní cestou, nakonec jsem se dostala k práci, kterou jsem chtěla dělat, k práci s dětmi. A nelituji toho.“

Zůstala v České Skalici, dokončila si základní vzdělání, vystudovala školu pro pěstounky a vychovatelky pro jesle a mateřské školy, absolvovala kurs pro pomocné sociálně zdravotnické pracovnice. Pracovala v plicní poradně, vypomáhala ve školní zdravotní péči o mládež, v protituberkulosní poradně.

Vdala se v listopadu 1951 za Ladislava Zeleného, překonala velké zdravotní obtíže, způsobené pobytem v koncentračních táborech, a dala život dvěma dětem.

Nepřestala mít zájem o práci v jeslích, což se jí splnilo až otevřením nových jeslí v České Skalice, kdy ji vedoucí sestra Věra Pokorná, kterou znala již jako dětskou sestru u Bondyových, nabídla místo pěstounky. „A byla jsem ráda, že mě přijali. Vlastě už od doby, kdy jsem pracovala s osvětimskými dětmi, jsem se chtěla této práci věnovat.“

V českoskalických jeslích pracovala Eva Zelená až do roku 1980, kdy odešla do důchodu. Vzhledem k jejímu věznění za války, měla možnost odejít do důchodu v 52 letech, což přivítala, neboť měla velké problémy se zády, poraněnými následkem kopance od esesáka v Osvětimi. Dá se říci, že „odchovala“ polovinu českoskalického dorostu, v jeslích byla dětmi velmi oblíbená pro svou milou povahu, velikou lásku k dětem, úsměvy, které rozdávala malých i velkým. Nikdy si nestěžovala na osud, který ji tak zle potrápil, nikdy nikomu nevyčítala, že byla obrána o spoustu věcí, o dům, majetek. Jen na doporučení manžela požádala o restituci majetku (továrny a domů) v České Skalici.

 A pokud může, pomáhá dary potřebným, živě se zajímá o společenské dění doma i ve světě.

V roce 2004 byl její portrét s osobním vyznáním zařazen do velké česko-anglické publikace „Portréty české společnosti na prahu Evropy“, kde mimo jiné upřímně vyznává: „Evropa může mít budoucnost, ale záleží na tom, kdo v ní bude poroučet a zda bude naslouchat zástupcům malých národů.“

V roce 2006 vyšla kniha „Doufám, dokud dýchám,“ve které jsem zpracovala příběh Evy Zelené-Reichové na základě jejích výpovědí, vzpomínek, doplněný širokým poznámkovým aparátem. Je zde uvedeno mnohé nejen z jejího života, ale z historie České Skalice v daném období. Na základě knihy, velmi dobře přijaté širokou veřejností, jsme absolvovali mnoho přednášek, setkání se čtenáři nejen v našem okrese, ale i v Praze, na Moravě. Osobní projev paní Zelené byl vždy přijímán s velkým porozuměním, aplaudován i mladými posluchači.

Příběh nejen paní Evy Zelené, ale v knize také osudy Věry Feldmanové, rozené Bondyové, prvně provdané Löwenbachové, rodačce z Malé Skalice, Marie Spitzové a Evy Hejzlarové byly dobře přijaty spisovatelem Josefem Škvoreckým, kterému jsem knihu zaslala, a napsal mi:

„Osudy čtyř žen, které se dopustily zločinu „neárijského“ původu, jak je zachytila Věra Vlčková, se velmi čestně zapíší do dnes už rozsáhlé literatury o Holocaustu. Autorka ponechala všechny výpovědi, tak jak je slyšela, nevylepšované, neuhlazované. Výsledek je syrové svědectví, které má punc autenticity a čtenářský dopad víc ohromující, než kdyby se Věra Vlčková uchýlila k literárním trikům. Kniha víc než pozoruhodná. Každému, kdo ji přečte, uvízne nadlouho v paměti.“

Toronto 6. května 2006                                                                 Josef Škvorecký

V červnu 2019 se Paní Eva Zelená dožila 91 roků. Již rok žije v českoskalickém domově seniorů, kde se o ni pečlivě starají, kde má i řadu známých, a kde se jí, jak říká – dobře daří. Kdykoliv je to možné, odváží si ji rodina jejího syna domů, a přestože má značné zdravotní potíže, bohužel téměř nevidí, je stále dobrého ducha, mysli a nepřeberné laskavosti.

Připravuji spolu s vydavatelem Panem Mervartem druhé doplněné vydání knihy „Doufám, dokud dýchám,“ první vydání je zcela vyprodané a musím často odpovídat na dotazy po novém vydání knihy. Také doufáme, že vydání knihy město Česká Skalice podpoří a podpoří i návrh na udělení

Čestného občanství paní Evě Zelené – Reichové jako výraz poděkování za celoživotní krásný vztahk městu, jeho obyvatelům a také jako určitou satisfakci za přehmaty a ublížení, kterých se jí bohužel dostalo po návratu z krutých koncentračních táborů domů, do České Skalice.

Věra Vlčková, Náchod, Česká Skalice 19. 7. 2019