Stanislav Pitaš: Stále jsem kráčel, i když řval jsem únavou

Protože lidská práva v mém životě vždy hrála zásadní roli, tak jsem svoji účast bral, jako svoji povinnost.

V té době jsem pracoval u firmy Okresní správy silnic v Broumově. Vedoucí této provozovny byl pan Josef Fireš. Pan Fireš věděl, že jsem podepsal základní prohlášení Charty 77 a tudíž ho nepřekvapoval zájem o moji osobu ze strany StB (pozn. československá politická policie, Státní bezpečnost). Pan Fireš pro mne udělal hrozně moc. Tento člověk ukázal, že se před Státní bezpečnosti neposadí na zadek.

Jak výše uvádím, na demonstraci jsem chtěl jet. Protože jsem měl již jisté zkušenosti s praktikami StB, tak jsem si lístek na vlak do Praha koupil o den dřív. Nechtěl jsem se na nádraží a v jeho okolí zbytečně dlouho zdržovat. Vlak mi z Broumova měl odjíždět okolo 12. hodiny, takže jsem měl v plánu být v zaměstnání do oběda. zbytek jsem měl již napracovaný. Ovšem okolo 10. hodiny ke mně přišel pan Fireš s tím, že mu volali z náchodské StB, zda jsem v práci. Zařídil, aby mě spoluzaměstnanci odvezli mimo Broumov, kde jsme měli počkat do odjezdu vlaku. Z Janoviček jsme odjeli tak, abych stihnul vlak. Když jsem se blížil k nádražní budově, tak mě zarazilo, kolik policejních vozů tam stojí. Nabyl jsem přesvědčení, že hledají mě. V Broumově vedle vlakového nádraží je nádraží autobusové, kde právě stál připraven k odjezdu autobus do Náchoda. Byl to kloubový autobus značky Ikarus maďarské výroby, do kterého jsem rychle nastoupil, abych na sebe nepoutal pozornost. Až, když se autobus rozjel, tak jsem si uvědomil, že další autobusová zastávka v Broumově je takřka u tehdejší stanice VB (pozn. Veřejná bezpečnost, dnes Policie ČR). Když jsme přijížděli k zastávce uviděl jsem tam stát příslušníka VB, a proto jsem si lehnul na zem. Nastupující cestující mě museli překračovat, neboť jsem se bál zvednout, aby mě příslušník VB neviděl. Podle reakcí lidí jsem pochopil, že mě hledal. Když jsme se vzdálili od zastávky, tak jsem se posadil na sedačku. V klidu jsme pak dojeli až do Náchoda.

Z Náchoda do Prahy mi jel autobus okolo 13. hodiny ze zastávky č. 1. Nechtěl jsem tam stát jako kůl v plotě, tak jsem zašel za svým známým Miroslavem Špačkem do kanceláře, nebo šatny v areálu ČSD. Z okna jsem viděl na zastávku č. 1. Když už se zdálo, že všichni cestující již nastoupili do autobusu, tak jsem se rozběhl naskočil do něj a koupil si lístek. Šel jsem do zadní části vozu a sedl si k oknu. Autobus zařadil zpátečku, aby vycouval ze stanice. Když zařadil jedničku, tak mu cestu zatarasila šedá volha a z ní vystoupil nadporučík František Raušer, příslušník StB. Něco říkal řidiči, který vypnul motor a vystoupil z vozu. Raušer obcházel autobus a když mě spatřil, tak mi rukou naznačil, abych vylezl ven. Rozhodl jsem se ho neuposlechnout. Raušer tedy nastoupil do autobusu přistoupil ke mně a vyzval mne, abych ho následoval ven. Já jsem ho, poučen z Voknovin (původně příloha samizdatového časopisu Vokno) a vlastními zkušenostmi, požádal, aby se legitimoval a předložil mi příkaz k předvedení. V autobuse to začalo mírně hučet. Raušer nic z toho mi nepředložil, ale naopak se snažil mě vytáhnout ze sedačky. Mrtvá váha je mrtvá váha. Pustil mě tedy a já spadl do uličky autobusu, kde jsem zůstal ležet. Raušer mi domlouval, vyhrožoval, ale nic mu to nebylo platné. Zůstal jsem ležet. Viděl jsem, jak vystoupil z autobusu. Pomalu jsem se postavil a viděl jsem ho, jak telefonuje z novinového stánku a je otočený zády. U dveří autobusu kouřil řidič autobusu. Říkal jsem si nejsem žádná ovce, já musím a chci do Prahy na demonstraci za lidská práva. Za práva všech politických vězňů u nás. Pomalu jsem se blížil ke dveřím a čekal jsem, že mě zadrží ruka nějakého aktivního občana. Ale nic se nedělo. Vyskočil jsem ze dveří a utíkal, co mi nohy stačily do vlakového překladiště. Kdyby ten řidič autobusu neupozornil Raušera, že mu utíkám, tak by zřejmě vše proběhlo ve větším klidu. Takhle se Raušer rozeběhnul za mnou. V té době jsem byl o skoro čtyřicet let mladší a štíhlejší. Raušer byl vždycky lehce obézní a v ten den měl světle modrou péřovou bundu. Začali jsme podlézat řady vagónů tam, které byly spojené těmi hadicemi od kolomazi. Když jsme podlezli asi třetí řadu, tak jsem se ohlédl a viděl jsem něco, za co bych se nechal i zavřít. Brunátný obličej Raušera s brutálně černou bundou. Proběhl jsem halou (je tam i dneska), přeběhnul silnici na Broumov kolem vlečky a zkolaboval za dřevěnou boudou u tehdejší Zvláštní školy. V ten den 10. 12. 1987 byl v Náchodě neskutečný mráz. Já ležel za tou boudou a v krku jsem měl, jako bych vypil kyselinu a čekal, až si mě Raušer sebere ze země a odvede. Neměl jsem už sílu ani vzdorovat. Už nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale nikdo nepřišel. Když jsem se zmátořil, tak jsem se zvedl a vlakovou vlečkou jsem prošel fabrikou Teplárna a vrátnicí a šel naproti do nějakého občerstvení. Tam jsem si dal grog a skrz výlohu jsem sledoval ten chaos okolo autobusu na Prahu. Po delším přemýšlení jsem nabyl přesvědčení, že to, co jsem zažil v Broumově a nyní v Náchodě, bych měl někomu sdělit. Pěší zónou, co nejméně nápadně jsem došel na náměstí na poštu. Odtud jsem zavolal Václavu Havlovi a popsal mu svoji dobrodružnou cestu. To jsem ovšem netušil, co mě ještě čeká. Václav mi řekl, že on na Staroměstském náměstí nepůjde, protože mu hlídají byt, ale že mi drží palce, abych v pořádku dojel a průběžně, jak to půjde, mu volal. Že průběh mé cesty bude předávat do redakce Svobodné Evropy. Bylo mi jasné, že se nemohu vrátit k autobusu na Prahu. Věděl jsem, že musím, co nejdříve vypadnout z Náchoda. Byl jsem ve stresu a mozkové závit makaly, že jsem myslel, že mi vylétnou z hlavy. Rozhodnul jsem se, že půjdu k druhé zastávce a pojedu prvním autobusem, který na zastávce zastaví a modlil jsem se, aby to nebyl autobus na Českou Skalici, kde jsem měl mnoho přátel a tudíž byl předpoklad, že mě tam bude StB hledat. Když jsem přišel na zastávku, tak jsem nechtěl věřit vlastním očím. Po silnici lítala auta VB a civilní auta StB, která jsem znal, sem a tam. Schoval jsem se za zastávku, aby si mě nevšimli. Avšak málem jsem se skácel, když jsem schovaný koukal na Okresní soud, kde mne navíc nedávno soudili. Přijel autobus na Nové Město a do Dobrušky. Zeptal jsem se řidiče, kde je lepší vystoupit, když chci jet do Hradce Králové, jestli v Novém Městě, nebo v Dobrušce. On mi poradil Dobrušku. Tak jednou Dobruška. U prostředních výstupových dveří seděla moje známá, ke které jsem si přisedl. Začali jsme neformální hovor a pomalu se blížili k výjezdu Náchoda. Najednou autobus zastavil a já viděl obrovskou kolonu aut před námi. Neskutečné množství policistů se zbraněmi a snad měli i psy. Pasažéři se zvědavě zvedali ze sedaček a pomalu se rozjížděly konspirační teorie. Postupně jsme se blížili ke kontrole. V ten moment jsem si řekl, že sice to je šílené, ale tento policejní manévr je asi kvůli mně. Takhle jsem to řekl té mé známé a bylo mi jasné, že hledají jednoho vlasatého muže. Adrenalin pracoval na plné obrátky a zkušenosti z disentu a mého divokého života mi radily, že musím rychle změnit image. Nasadil jsem si čepici a položil jsem svoji hlavu do klína mé známé a poprosil jsem ji, aby mi potichu říkala, co se děje. Po chvíli jsem slyšel, jak se otevřely přední dveře autobusu. Má známá mi šeptala, že vstoupil policista a o něčem se baví s řidičem. Policajt postoupil do autobusu a bylo hrobové ticho. Já myslel, že vyplivnu srdce, protože jsem ho měl až v krku. Po chvíli jsem slyšel: „V pořádku otevřete”. Moje známá mi řekla, že policista stál ode mne asi 20 cm a že jsme byli snad jediný na koho se nepodíval. Autobus odbočil na Nové Město a řidič mi ve zpětném vnitřním zrcátku ukázal, abych přišel k němu. Když jsem k němu přišel chtěl jsem se mu omluvit za vzniklou nepříjemnost, ale on se tomu zasmál a chtěl vědět, co jsem zač, když mě hledají desítky policistů. Říkal jsem mu, že jsem nikoho neokradl ani nezabil, že jako signatář Charty 77 se chci zúčastnit dnešní demonstrace za lidská práva na Staroměstském náměstí. V ten moment se o Chartu, Havla a zmíněnou demonstraci začali zajímat včetně řidiče i lidé z předních sedadel. Když jsme se blížili k Dobrušce, tak mi řidič navrhnul, že mě vyloží před zastávkou, kdyby tam náhodou čekali policisté. Dva řidiči a dva velké rozdíly. Jeden mne udal estébákovi a druhý, který musel vědět, že hledají mě, nic policistům neřekl. Z Dobrušky jsem se bez problémů dostal do Hradce Králové a hned šel na poštu vedle vlakového nádraží volat Havlovi. Patřičně jsem mu převyprávěl ty šílenosti kvůli mé cestě. Václav povídal: “Gumo, no to je báječné. To je drama. Líp bych to nenapsal.”

Do Prahy jsem dojel včas a naivně jsem si myslel, že mám už definitivně vyhráno. Věděl jsem, kolik vede ulic do Staroměstského náměstí, ale všechny byly hlídané desítkami policistů. V té době si dovolím tvrdit, že jsem Prahu trochu znal z mých častých návštěv. Například k Havlům na nábřeží jsme nechodili hlavním vchodem, který byl hlídán, ale o ulici výš. Prošli jsem barákem, přelezli dělící zeď a vešli dveřmi ze dvora do baráku, kde bydleli Havlovi a po schodech nahoru.

Tak jsem si myslel, že takhle skrz dvorky a baráky projdu na Staroměstské náměstí. Jaké bylo, ale mé překvapení, když jsem zjistil, že baráky jsou zamčené. Přece jenom zde bylo o mnoho více turistů než Na nábřeží. Říkal jsem si půjdu se poradit k Olince a Nikolajovi Stankovičovým, ale nebyli doma. Blížila se 18. hodina, slyšel jsem, že se na náměstí něco děje, Postával jsem v jedné ulici a sledoval policisty, jak důkladně lustrují lidi, kteří jdou na náměstí. Všimnul jsem si, že u větších skupin kontrolují prvních pár ve předu a potom vzadu. Měl jsem štěstí přicházela větší skupina cizinců, kde byli i vlasatí muži. Vetřel jsem se k nim a prošel. Tam, kde začíná Dlouhá ulice, byla hromada dlažebních kostek a několik telefonních budek. Vytočil jsem číslo Václava a hlásil mu, že jsem na místě a že dav lidí, který krouží kolem sousoší Jana Husa zrovna volá jeho jméno. Nechal jsem pověšené sluchátku, do dveří jsem kopnul dlažební kostku, aby Vašek dobře slyšel a šel jsem do davu. Po chvíli do nás začali najíždět policejní auta a já byl spokojený, že misi, kterou jsem si sám určil, jsem splnil. Domů jsem nepospíchal, neboť jsem tušil, že se nikam dlouho nepodívám. Ještě než mě zatkli, jsem stihnul napsat na npor. Františka Raušera stížnost, kterou jsem poslal na Ministerstvo vnitra, náčelníkovi StB v Náchodě a do Rudého práva. Ve stížnosti jsem si kromě jiných věcí (celkem 4 stránky A4) stěžoval, že Raušer mě vyslýchá zanedbaný, že má špinavé „tesilky“ (pozn. hovorový název pro kalhoty z polyesterového materiálu) ap. Jak to všechno dopadlo, tak to je zase jiný příběh.

Dne 10. prosince je Den lidských práv, a právě na tento den v roce 1987 byla nezávislými občanskými iniciativami svolána demonstrace za lidská práva na Staroměstské náměstí. Až rok poté byla tato demonstrace státními orgány povolena na Škroupově náměstí. Na obou demonstracích jsem byl. Demonstrace na Škroupově náměstí se pokládá za důležitý mezník v dějinách, jako začátek konce hrůzovlády KSČ. Ale pro mne a všechny ostatní, kteří jsme byli již rok předtím na Staroměstském náměstí bylo už v tuto dobu jasné, že komunisti končí.

Foto archiv Stanislava G. Pitaše