Josef Myslimír Ludvík

Narodil se 2. 4. 1796 v nedalekých Dolanech u Jaroměře ve statku číslo 4 (na budově je umístěna pamětní deska). Jeho otec Josef patřil mezi zámožné rolníky, rodinný statek převzal syn Jan, další syn Václav byl mlynářem a dcera Kateřina se provdala na hospodu u Jaroměře. Josef si zvolil dráhu duchovního.

Po studiích na benediktinském gymnáziu v Broumově (1808-1813) pokračoval ve studiu filozofickém v Litomyšli a posléze studoval bohosloví v královéhradeckém semináři, kde byl v roce 1819 vysvěcen na kněze. Jako mladý student prožívá neklidné období napoleonských válek, nezapomenutelně na něho zapůsobilo setkání s ruskými kozáky, kteří jako součást ruského vojska v protinapoleonské koalici táhli naším krajem a v polovině srpna 1813 několik ruských důstojníků a vojáků přenocovalo na otcově statku.. Možná i zde se rodil Ludvíkův první zájem o historii, který u mladého seminaristy podnítil rovněž dr. Josef Liboslav Ziegler, profesor na zdejším semináři.

V roce 1820 se stává mladý kněz Ludvík náchodským zámeckým kaplanem. Více jak dvanáct let strávených v Náchodě bylo nesmírně důležitým obdobím v životě J. M. Ludvíka. Započal zde nejen literární tvorbu, ale především historická studia v náchodském, značně zanedbaném, městském archivu. Tady sbírá materiál ke své práci historické, hledá i v archivu zámeckém. Dopisuje si s významnými osobnostmi českého kulturního světa, stýká se s východočeskými vlastenci. Významné je i jeho přátelství s P. Josefem Regnerem, který nastoupil jako zámecký kaplan o rok dříve a se kterým Ludvíka pojí i stejný obrozenecký zájem.

Literární tvorba (próza i verše) P. Ludvíka nese znaky pedagogicko- vychovatelské a je roztroušena v tehdejších buditelských časopisech. Podporu české literární produkci vyjádřil i svým členství v Matici české, kde byl 21. spoluzakladatelem.

V lednu 1833 je P. J. M. Ludvík ustaven lokalistou ve Studnicích, zde se věnoval nejen opravě fary (bývalá tvrz Straků z Nedabylic, nyní obecní úřad), hřbitova a kostela, založil školní knihovnu, ale významným počinem bylo historické dílo "Paměti duchovní osady Studnické". Nadšeně se účastnil i vlasteneckého podniku, jakým byly jiřinkové slavnosti v České Skalici, o kterých podává i zprávy do časopisů. 

V roce 1846 se projevila u P. Ludvíka nebezpečná choroba jater, značně ztěžující jeho život i duchovní činnost. Ulehčením mělo být jmenování farářem na Boušíně v roce 1847, kde se však necítil nejlépe - nemoc byla vleklá, žil vzdálen kulturnímu dění, i když se mohl více věnovat své spisovatelské práci. V září byl na faře přepaden a oloupen zlodějskou tlupou Špetlů, kteří tehdy řádili v těchto místech, než byli v následujícím roce pozatýkáni a v lidovém lynči tvrdě potrestáni.

J. M. Ludvík zažádal o penzi, 16. října 1848 byl dán na odpočinek s penzí 300 zlatých k.m. Odstěhoval se do České Skalice, kde se v Malé Skalici po úmrtí P. Františka Hurdálka (1847) uvolnilo místo fundatisty. Bydlel na tzv. malé faře a pracoval pilně na sestavování svých sbírek v historické dílo. V prosinci 1854 jednal s královéhradeckým nakladatelem Janem Hostivítem Pospíšilem o vydání výsledku svého třicetiletého bádání, dokonce byl rozeslán list vyzývající k předplacení Památek, jak zamýšlel své dějiny nazvat.

Bohužel osud rozhodl jinak. Poslední den v roce 1855 se bavil se sourozenci v Náchodě, na Nový rok 1856 ještě odpoledne sloužil mši, v noci byl stižen mrtvicí a zemřel. Dne 5. ledna 1856 byl pochován na tehdejším českoskalickém hřbitově proti hlavnímu vchodu do kostela. Na poslední cestě ho vyprovodilo 18 kněží a řada zarmoucených přátel.

Životní dílo Josef Myslimíra Ludvíka "Památky hradu, města a panství Náchoda, i vlastníkův jeho" vydal u nakladatele Pospíšila v Hradci Králové v roce 1857 kněz Jan Karel Rojek, děkan v Novém Městě nad Metují. Provedl určité opravy, doplnění, pomoc poskytl i historik W.W. Tomek. "Památky" byly chápány jako 1. díl, k vydání 2. dílu, zřejmě neúplného, který P. Ludvík zanechal v rukopise, nikdy nedošlo.