Babiččino údolí

Geologicky je Babiččino údolí velmi pestré. Z úrodné Polabské nížiny sem zasahuje od jihu česká křídová tabule a přechází do podkrkonošského permokarbonu a spodního triasu. Podloží Babiččina údolí tvoří prvohorní vrstvy karbonského a permského útvaru a místy i starohorníkrystalické horniny. Prvohorní a druhohorní vrstvy jsou na mnoha místech překryty pleistocenními říčními terasami, sprašovými pokryvy a aluviálními hlínami. Klimaticky patří Babiččino údolí do oblasti mírně teplé a mírně vlhké s průměrnou roční teplotou 7 - 8 C a s průměrnými ročními srážkami 650-750 mm. Nejvyšší průměrné měsíční srážky 80-90 mm jsou zaznamenány v červenci. Vlivem značně členitého terénu se v úzkém údolí prolíná drsné podhorské podnebí s teplotně mírnějšími podmínkami polabských nížin. To má vliv na pestrost květeny i na výskyt mnoha zajímavých i vzácných živočichů, z nichž nejvzácnější jsou měkkýši.

Velkou část vlastního chráněného území pokrývají smrkové lesy. Ze zbytků přirozených lesních porostů je možno usuzovat, že na svazích údolí převládala suťová lesní společenstva lipových javořin a na ostatních lokalitách květnaté a kyselé bučiny. V lužních polohách údolí ještě dosud převládají doubravy se značně přimíšeným jasanem ztepilým.

Od roku 1981 vede do Ratibořic a na Rýzmburk naučná stezka. Měří 7,5 km a má 18 informačních tabulí a 7 literárních a přírodovědných zastavení. Na obsahu naučných tabulí i na podrobném průvodci s mapou, 45 fotografiemi, německým a ruským resumé spolupracovali odborníci z oborů geologie, pedologie, botaniky, dendrologie a lesnictví, ochrany pobřežních porostů, zoologie, ornitologie, ichtyologie, rybářství, literární historie a ochrany památek. Stezka je v provozu od května do října.