Cesta: Naše město / O městě / Osobnosti


Osobnosti Českoskalicka

Josef Baudiš

Narodil se roku 1825 v České Skalici, zemřel v roce 1898 v Praze. Po absolutoriu gymnázia studoval na pražské univerzitě, složil státní zkoušky z matematiky a fyziky v roce 1853. Stal se profesorem matematiky a fyziky na vyšším gymnáziu v Gorici, pak v Jičíně a v letech 1883 až 1890 byl ředitelem akademického gymnázia v Praze, kde působil také jako inspektor škol smíchovských a pražských. Byl oblíbeným a dobrým pedagogem i ředitelem. Psal z oboru fyziky do časopisů. Roku 1890 byl vyznamenán v zrcadlové kapli Klementina rytířským řádem Františka Josefa I. – (VV)

Ladislav Bartoň

Narozen roku 1858, zemřel v České Skalici roku 1939. Vyučil se u otce barvířem a poté vystudoval školu ve Vídni. Zprvu vedl otcovy sklady a působil jako jeho obchodní zástupce. V roce 1892 v České Skalici vybudoval a uvedl do provozu parní barvírnu a tiskárnu, která byla r. 1906 rozšířena. V r. 1907 byla zřízena mechanická tkalcovna pro 300 stavů a připravena včetně šlichtovny. Ladislav se vzdal řízení podniku až ve svých 77 letech. 

Ing. Antonín Blahník

Narozen v České Skalici 6. dubna 1869, zemřel 28. července 1896 v Paříži. Společník elektrotechnického závodu Francoise Blahník v Paříži, vynálezce elektrické obloukové lampy. Zemřel tragicky, když utonul při koupání v řece Selkvaně raněn mrtvicí. Rodiče nechali jeho tělo převézt do rodiště, kde byl na místním hřbitově dne 3. srpna 1896 pohřben. – (VV)

Ctibor Blattný

Narozen 8. září 1897 v České Skalici, zemřel v Praze v roce 1978, ing. dr. techn., DrSc, akademik, profesor Vysoké školy zemědělské v Praze, ředitel Ústavu experimentální botaniky ČSAV. Člen řady československých botanických společností. Fytopatolog, pracoval v oboru viróz hospodářsky významných rostlin, hlavně brambor (objev prvních ras rakoviny brambor), chmele a vinné révy. Jeho hlavním dílem byl spis Choroby a škůdci ovocných rostlin (1958). – (VV)

Jakub Bondy

Narodil se roku 1847 a zemřel r. 1933. V České Skalici začal působit jako nákladník zaměstnávající domácké tkalce. Pak požádal o povolení ke stavbě mechanické tkalcovny a v r. 1891 uzavřel desetiletou smlouvu s továrníkem Karlem Reichem. V dalších letech rozšířil podnikání do Jaroměře, postavil zde přádelnu bavlny s bělidlem a barevnou, za svého společníka přijal svého syna Heřmana. 

Doc. RNDr. Václav Ducháč, Ph.D.

Narodil se v roce 1952 a zemřel 19. 11. 2004 v České Skalici. Rodák z Náchoda prožil podstatnou část svého života v České Skalici. Po studiích na Přírodovědecké fakultě UK vyučoval na gymnáziích v Jilemnici a v Náchodě. Uznávaný odborník zejména v entomologii, autor mnoha odborných statí a spoluautor významných publikací. Kniha Klíč k určování bezobratlých, vydaná v r. 1995, získala Hlávkovu literární cenu. Od r. 1996 působil na katedře biologie Pedagogické fakulty v Hradci Králové, studenty byl oceňován pro své odborné znalosti, didaktické schopnosti i lidský přístup. 

Jaroslav Falta

Narozen roku 1903, zemřel 24. 10. 1942. Učitel na zdejší měšťanské škole spolupracoval s odbojovou skupinou S 21 B, byl zatčen, zahynul v koncentračním táboře Mauthausen. – (VV)

Jaroslav Franke

Narodil se 23. srpna 1867 v České Skalici, zemřel 2. března 1947. Středoškolský profesor, filolog, autor řady odborných pojednání. Své práce uveřejňoval pod pseudonymem Jaroslav Skalický. Od r. 1897 působil na náchodské reálce, pozdějším reálném gymnáziu, vyučoval nejen předmětům své aprobace (dějepis, zeměpis a němčina), ale jako velký znalec mnoha jazyků překládal a zajímal se i o místopis našeho kraje. – (VV)

Stanislav Gaber

Narodil se roku 1908, zemřel v České Skalici v roce 2001, kde je i pochován. Rodák z Malé Skalice, studoval kreslení na královéhradecké reálce a na pedagogické škole v Praze. Na Vysoké škole architektury ČVUT studoval kreslení u O. Blažíčka, C. Boudy a K. Vávry. Po studiích působil jako pedagog na gymnáziu v Rumburku, pracoval jako konzervátor památkové péče i jako scénograf. Od poloviny 60. let 20. století působil v Jaroměři na pedagogické škole a gymnáziu. Jeho výtvarné dílo je velmi pestré, zahrnuje kresby tužkou, uhlem, rudkou, pastelem, maloval olejovými a akvarelovými barvami, ovládal i malbu na dřevo, sklo, keramiku. Věnoval se volné i užité grafice, ilustrační a restaurátorské činnosti, navrhoval barevná okna a loutky. Náměty rád čerpal z rodného kraje, zajímal se o regionální historiografii. 

Viktorin Kejzlar-Geisler

(1769-1837), učitel v České Skalici od roku 1826, v roce 1825 byl jmenován vzorným učitelem náchodského okresu, v roce 1829 zapsal Barunku Panklovou do Zlaté knihy. Výborný hudebník, manželka Johanna byla sestřenicí Bedřicha Smetany. – (VV)

František Grešl

Narodil se roku 1845 v České Skalici, zemřel v Praze roku 1912. Po gymnaziálních studiích v Broumově a Hradci Králové pokračoval ve studiu filozofie na pražské univerzitě. Poté působil jako gymnaziální profesor dva roky v Hradci Králové, od roku 1872 v Litomyšli. Roku 1889 byl jmenován profesorem gymnázia ve Spálené ulici v Praze, roku 1892 se stal ředitelem státního gymnázia v pražské Žitné ulici. Je autorem řady pojednání z oblasti klasické filologie, pedagogiky, která publikoval v tehdejších odborných časopisech. Uveřejnil také některá kratší pojednání, jako např.: Reminiscence z Babičky, O Boženě Němcové. Samostatně vydal Staroklasické pohádkya Deset let před Trójou. Do svého rodného města, kde byl jeho bratr továrník Ondřej Grešl starostou, zajížděl o prázdninách. – (VV)

František Hamza

Narodil se 8. září 1841 v České Skalici. Pedagog a spisovatel. Řídící učitel v Tisu okresu Haberského, posléze řídící učitel v Polici nad Metují. Vedle své pedagogické činnosti se věnoval i literární tvorbě, věnované především dětem. Napsal několik dětských činoher, veseloher a frašek, množství deklamací do Vilímkova Úplného besedníku, Českých besed, merend, České Thalie, Světozoru. – (VV)

Karel Hejzlar

(1888–1955) skladatel, ředitel kůru, v České Skalici působil v letech 1906-1934, byl sbormistrem spolku Bendl a městským kapelníkem. – (VV)

František Hurdálek – duše slavností jiřinek

Osoba Františka Hurdálka vstupuje do historie České Skalice v první polovině 19. století a v tomtéž století z ní monumentálně odchází.

Hurdálek se narodil v nedaleké Studnici 6. května 1790 a jeho životní pouť měla být zasvěcena církevní dráze. Brzy poté, co byl byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze (1814), musel od svých záměrů upustit kvůli chatrnému zdraví a byl nucen hledat nové uplanění. Našel ho na staré faře v České Skalici, kde mohl žít pod ochranou Pfeiferovské fundace pro kněze deficienty.

Protože povinností spojených s místem fundatisty nebylo mnoho, hledal mladý intelektuál a horlivý český vlastenec i jiné uplatnění. V zimě vázal knihy a v létě se věnoval zahrádkaření.

Jako dobrý organizátor kolem sebe brzo shromáždil skupinu, která se věnovala mimo jiné módnímu pěstování jiřin a zřejmě on stál u zrodu první jiřinkářské společnosti v Čechách, jejíž vznik byl ohlášen na prvním jiřinkovém bále, konaném ve vyhlášené hospodě u Steidlerů v České Skalici.

Kromě jiřin se Hurdálek věnoval sadovnictví; a za čtvrtstoletí těchto aktivit si na Skalicku vychoval nesčetně nástupců.

Jiřinkové slavnosti pod jeho vedením nabyly zemského ohlasu, a když jejich organizátor koncem roku 1847 zemřel, jejich věhlas na dlouhá desetiletí utichl! – (MH)

P. Stanislav Chaloupka

Narodil se roku 1851 v České Skalici, zemřel roku 1914 v Polici nad Metují. Studoval na broumovském gymnáziu ve stejné třídě s Aloisem Jiráskem. Po teologických studiích vstoupil do benediktinského řádu, působil jako profesor filologie na broumovském klášterním gymnáziu. V roce 1901 se stal inspektorem klášterního panství v Polici nad Metují. Psal a publikoval statě z oboru klasické filologie, je autorem monografie o významném broumovském opatovi dr. J. N. Rotterovi. – (VV)

Josef Chládek

(1857–1917), učitel, varhaník, hudební skladatel, v České Skalici podučiteloval u řídícího učitele Josefa Koliska, oženil se s jeho dcerou Stanislavou, klavíristkou a zpěvačku, za pobytu ve městě vytvořil šedesátičlenný pěvecký sbor. Oba manželé se věnovali hudební výuce mládeže. – (VV)

Jan Klos

narozen 13. srpna 1841 v České Skalici, zemřel 24. července 1928 v Novém Městě nad Metují. Učitel, archivář, kronikář, osvětový regionální pracovník. V roce 1916 jako jeden z prvních zpracoval dějiny rodného města Paměti České Skalice. – (VV)

Rudolf Kolařík

Narozený v České Skalici roku 1877, zde zemřel v roce 1951, ředitel textilního závodu, mecenáš umění, který věnoval cenné obrazy ze své sbírky rodnému městu. – (VV)

RNDr. Ubald Kolařík

Narozen 17. května 1885 v České Skalici, zemřel v Praze 20. prosince 1970. Generál vojenské zeměpisné služby, předseda Československé zeměpisné společnosti, autor řady odborných prací z oboru historie, kartografie a vojenství. Přednášel rovněž na přírodovědné fakultě UK Praha. Legionář, účastník bojů o Československo, odbojový pracovník za 2. světové války. Politický vězeň komunistického režimu. – (VV)

Josef Arnošt Kolisko

Narozen 18. března 1815 v České Skalici, kde také zemřel 29. prosince 1881. Učitel, na škole v rodném městě působil v letech 1840 až 1879. Přítel P. Josefa Regnera, neúnavný organizátor osvětové práce ve městě a okolí. V roce 1847 založil veřejnou školní knihovnu, první na Náchodsku. Přispíval do novin a časopisů, byl dopisovatelem Havlíčkových novin, s Havlíčkem se v České Skalici roku 1847 také sešel. Koliskovým prostřednictvím darovala Božena Němcová některé své knihy českoskalické knihovně. V roce 1848 se zúčastnil jako delegát Náchodska Slovanského sjezdu v Praze. Při jeho odchodu do penze mu věnovalo obecní zastupitelstvo stříbrný pohár s erbem města a nápisem „Svědomitému učiteli vděčná obec“. – (VV)

MUDr. Augustin Kordina

(1831–1908), oblíbený lékař, působil ve městě přes půl století a uměl v době, kdy ještě nebyly nemocenské pokladny, řešit situaci sociálně slabých pacientů. Sedmadvacet let byl starostou města Česká Skalice, jednačtyřicet let okresním starostou. Byl poslancem sněmu Království českého v dobách, kdy českou politiku vedl František Palacký, a nositelem rytířského řádu císaře Františka Josefa I. a zlatého řádu knížecího Schaumburg-Lippe. – (VV)

Jan Krtička – učitel a muzejník

Jan Krtička se narodil 25. dubna 1900 ve Studnici u Náchoda. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v České Skalici, třetí ročník opakoval v Žacléři, kde se učil německy. V letech 1915–1919 navštěvoval učitelský ústav v Hradci Králové. Vyučovat začal v Olešnici, od 1. května 1922 byl zastupujícím správcem školy v Brzicích, od 1. července 1923 definitivním učitelem ve Slatině nad Úpou, kde se později stal zástupcem onemocnělého řídícího učitele. Ve Slatině založil lidovou školu hospodářskou a jako její správce obdržel dovolenou k návštěvě kurzu pro učitele lidových škol hospodářských v Roudnici nad Labem. Později učil ve Velké Jesenici, na obecné škole v České Skalici působil jako definitivní učitel od roku 1935 až do ukončení své učitelské činnosti.

V roce 1944 byla v České Skalici zřízena lidová škola zemědělská a Jan Krtička se stal jejím správcem. Jak dlouho tato škola fungovala není známo, protože v roce 1944 byli čtyři učitelé z českoskalických škol, a mezi nimi i Krtička, nasazeni na práci pro německé okupanty.

Ve volném čase se Jan Krtička intenzivně věnoval spolkové a muzejní činnosti. Byl členem skautské organizace, sboru dobrovolných hasičů, Klubu československých turistů a pěveckého sboru Bendl. Roku 1946 byl přijat do komunistické strany. Dle Skautského Almanachu 1969 MVJ v Hradci Králové se stal skautem při svém studiu na učitelském ústavu v Hradci Králové a během studií, a zvláště pak po nich, začal organizovat skautskou organizaci v České Skalici. V roce 1929 navštívil třetí světové skautské jamboree v anglickém Birkenheadu.

Od dvacátých let až do roku 1960 spravoval Jan Krtička českoskalické městské muzeum, založené v roce 1902. Muzeum tížily prostorové problémy, sbírky se několikrát musely stěhovat, až našly stálé místo ve staré radnici, v prostorách po okresním soudu. K jejich uspořádání přispěl Krtičkův rádce, učitel Václav Černý. Vyústěním odborné spolupráce byl vznik prvního českého literárního muzea, soustřeďujícího písemné památky na Boženu Němcovou. Slavnostní otevření proběhlo v neděli 24. května 1931, Krtičkovy zásluhy byly odměněny ředitelským jmenovacím dekretem.

V následujícím období se Krtičkovi podařilo získat pro muzeum řadu spolupracovníků, úspěšně spolupracoval s literárními historiky, sběrateli památek, navštěvoval aukce. Pro muzeum zajistil další písemnosti spisovatelky i jejích přátel, založil sbírku českých i cizojazyčných vydání Babičky. Budoval muzejní knihovnu, zasloužil se o ediční činnost muzea.

Jan Krtička byl členem výboru českoskalické pobočky Klubu československý turistů, který zorganizoval ve spolupráci s muzeem řadu slavností a výstav, a když se v roce 1940 natáčel pod režijním vedením Františka Čápa film Babička s Terezií Brzkovou v hlavní roli, spolupracoval s filmaři jako poradce.

Dne 8. července 1950 se Jan Krtička oženil, následujícího roku se stal otcem dcery Jany. Rodina žila v domku ve Stalinově (dnes Maloskalické) ulici čp. 79 v České Skalici.

Poté, co byl po skončení druhé světové války znárodněn majetek rodiny Schaumburg-Lippe, stal se Jan Krtička rovněž správcem ratibořického zámku a dalších památek v Babiččině údolí. V knížce Václav Černý v rodném kraji (1994) profesor Černý uvádí:„Celý vyděšen, přikvačil z České Skalice starý přítel Jan Krtička: čeleď ratibořického dvora i zámečku si mezi sebe už už parceluje na orné a luční podíly Babiččino údolí…Na místě jsme s Krtičkou sestavili dekret, jímž prohlašoval ZNV Ratibořické údolí se zámkem, mlýnem, Starým bělidlem, Rýzmburkem za národní kulturní majetkovou rezervaci, a Krtička uháněl s mým podpisem na ministerstvo školství a osvěty pro potvrzení člena vlády – co pozemského zůstalo z dětství Boženy Němcové bylo zachráněno před zkázou…“

Při odzbrojování ustupujících německých vojáků v květnu 1945 bylo na půdě a v dalších prostorách českoskalické staré radnice, v tehdejším sídle Muzea Boženy Němcové, soustředěno větší množství zbraní, které nebyly v následujících letech řádně evidovány. V roce 1960 pronikly na půdu děti, zbraně objevily a na základě oznámení jednoho z rodičů se případem začal v květnu téhož roku zabývat SNB. Krtička byl zatčen a obviněn z protistátní činnosti a velezrady. Při vyšetřování podlehl nátlaku a uvedl jména několika přátel. Ti byli postupně zatčeni a spolu s Krtičkou označeni za protistátní skupinu. Ve vykonstruovaném politickém procesu pak byl šedesátiletý Krtička Krajským soudem v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 1. října 1960 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1960, odsouzen na 18 let odnětí svobody. Spolu s ním byly vysoké tresty, včetně propadnutí jmění, uděleny deseti osobám.

Přestože propuštění přišlo dříve, než rozsudek předpokládal – po amnestii prezidenta Novotného v roce 1962 – vrátil se Krtička z leopoldovské věznice s podlomeným zdravím. Nesměl se věnovat muzejní práci, bylo mu znemožněno podílet se na kulturním dění ve městě; jediní, kteří na něj nezapomněli, byli maloskaličtí hasiči. Jan Krtička byl plně rehabilitován až po smrti, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 22. února 1991.

V pracích o minulosti Muzea Boženy Němcové se Krtičkovo jméno, přesto, že měl zásadní podíl na jeho vzniku a na formování sbírek, objevuje až po roce 1989. V díle spisovatele Adolfa Branalda se s učitelem a muzejníkem Krtičkou můžeme setkat v povídce Honza Babička, uveřejněné v knížce Strážci majáku (1956): „Stáli před zámkem, koruny stromů se nad nimi zavřely… Sám nevěřil, že je to skutečnost… a ve snu bylo dovoleno vyložit i nejtajnější přání: ‚Představte si tu nádheru – v přízemí vitriny a všechna vydání Babičky, Kašparovy originály, obrázky údolí, jak to tenkrát vypadalo, rytiny, kraj i lidé, babička a pan otec, Mančinka, Viktorka, Bára a někde na čestném místě Hellichův portrét. Místo vévodkyně Zaháňské – dcera české služky‘.“

Jan Krtička, učitel, muzejník, znalec života a díla Boženy Němcové, propagátor krás zdejšího kraje, ale také politický vězeň, prožil poslední dny svého života u své dcery Jany v Hodoníně, kde také15. srpna 1978 zemřel.

P. Václav Kvasnička

(1873–1950), kněz, konsistorní rada a katecheta, v českoskalické farnosti působil padesát let. – (VV)

Max Lederer

(1875–1937), divadelní organizátor, publicista, spoluzakladatel Jiráskových Hronovů, člen řady spolků a komisí. Pracovník českého židovského hnutí. Působil jako přednosta železniční stanice Josefov-Jaroměř, zemřel v České Skalici. – (VV)

Josef Myslimír Ludvík

bezesporu patří mezi významné regionální osobnosti. Ačkoliv nebyl českoskalickým rodákem, prožil v tomto městě několik posledních let svého života. Narodil se 22. 4. 1796 v nedalekých Dolanech u Jaroměře ve statku číslo 4 (na budově je umístěna pamětní deska). Jeho otec Josef patřil mezi zámožné rolníky, rodinný statek převzal syn Jan, další syn Václav byl mlynářem a dcera Kateřina se provdala na hospodu u Jaroměře. Josef si zvolil dráhu duchovního.

Po studiích na benediktinském gymnáziu v Broumově (1808-1813) pokračoval ve studiu filozofickém v Litomyšli a posléze studoval bohosloví v královéhradeckém semináři, kde byl v roce 1819 vysvěcen na kněze. Jako mladý student prožívá neklidné období napoleonských válek, nezapomenutelně na něho zapůsobilo setkání s ruskými kozáky, kteří jako součást ruského vojska v protinapoleonské koalici táhli naším krajem a v polovině srpna 1813 několik ruských důstojníků a vojáků přenocovalo na otcově statku.. Možná i zde se rodil Ludvíkův první zájem o historii, který u mladého seminaristy podnítil rovněž dr. Josef Liboslav Ziegler, profesor na zdejším semináři.

V roce 1820 se stává mladý kněz Ludvík náchodským zámeckým kaplanem. Více jak dvanáct let strávených v Náchodě bylo nesmírně důležitým obdobím v životě J. M. Ludvíka. Započal zde nejen literární tvorbu, ale především historická studia v náchodském, značně zanedbaném, městském archivu. Tady sbírá materiál ke své práci historické, hledá i v archivu zámeckém. Dopisuje si s významnými osobnostmi českého kulturního světa, stýká se s východočeskými vlastenci. Významné je i jeho přátelství s P. Josefem Regnerem, který nastoupil jako zámecký kaplan o rok dříve a se kterým Ludvíka pojí i stejný obrozenecký zájem.

Literární tvorba (próza i verše) P. Ludvíka nese znaky pedagogicko- vychovatelské a je roztroušena v tehdejších buditelských časopisech. Podporu české literární produkci vyjádřil i svým členství v Matici české, kde byl 21. spoluzakladatelem.

V lednu 1833 je P. J. M. Ludvík ustaven lokalistou ve Studnicích, zde se věnoval nejen opravě fary (bývalá tvrz Straků z Nedabylic, nyní obecní úřad), hřbitova a kostela, založil školní knihovnu, ale významným počinem bylo historické dílo "Paměti duchovní osady Studnické". Nadšeně se účastnil i vlasteneckého podniku, jakým byly jiřinkové slavnosti v České Skalici, o kterých podává i zprávy do časopisů. 

V roce 1846 se projevila u P. Ludvíka nebezpečná choroba jater, značně ztěžující jeho život i duchovní činnost. Ulehčením mělo být jmenování farářem na Boušíně v roce 1847, kde se však necítil nejlépe - nemoc byla vleklá, žil vzdálen kulturnímu dění, i když se mohl více věnovat své spisovatelské práci. V září byl na faře přepaden a oloupen zlodějskou tlupou Špetlů, kteří tehdy řádili v těchto místech, než byli v následujícím roce pozatýkáni a v lidovém lynči tvrdě potrestáni.

J. M. Ludvík zažádal o penzi, 16. října 1848 byl dán na odpočinek s penzí 300 zlatých k.m. Odstěhoval se do České Skalice, kde se v Malé Skalici po úmrtí P. Františka Hurdálka (1847) uvolnilo místo fundatisty. Bydlel na tzv. malé faře a pracoval pilně na sestavování svých sbírek v historické dílo. V prosinci 1854 jednal s královéhradeckým nakladatelem Janem Hostivítem Pospíšilem o vydání výsledku svého třicetiletého bádání, dokonce byl rozeslán list vyzývající k předplacení Památek, jak zamýšlel své dějiny nazvat.

Bohužel osud rozhodl jinak. Poslední den v roce 1855 se bavil se sourozenci v Náchodě, na Nový rok 1856 ještě odpoledne sloužil mši, v noci byl stižen mrtvicí a zemřel. Dne 5. ledna 1856 byl pochován na tehdejším českoskalickém hřbitově proti hlavnímu vchodu do kostela. Na poslední cestě ho vyprovodilo 18 kněží a řada zarmoucených přátel.

Životní dílo Josef Myslimíra Ludvíka "Památky hradu, města a panství Náchoda, i vlastníkův jeho" vydal u nakladatele Pospíšila v Hradci Králové v roce 1857 kněz Jan Karel Rojek, děkan v Novém Městě nad Metují. Provedl určité opravy, doplnění, pomoc poskytl i historik W.W. Tomek. "Památky" byly chápány jako 1. díl, k vydání 2. dílu, zřejmě neúplného, který P. Ludvík zanechal v rukopise, nikdy nedošlo. – (VV)

Josef Mikš – filosof a literát

Narodil se 19. dubna 1853 ve Chvalkovicích u Jaroměře, kde strávil dětství. Gymnaziální studia započal v Hradci Králové a ukončil v Praze na Starém Městě. Vysokoškolské vzdělání získal na pražské univerzitě, kde studoval filosofii a slavistiku, a na univerzitě v Lipsku, kde ve filologickém semináři byla předmětem jeho zájmu ruština. Po ukončení studií roku 1878 odchází do Ruska a působí jako gymnaziální profesor v Tambově, od roku 1913 v Petrohradě a po bolševickém převratu krátce přednáší na vysokoškolském pedagogickém ústavu v Novočerkassku. Zde mezi Mikšovými studenty nacházíme pozdějšího prvního sovětského ministra zahraničních věcí G. V. Čičerina. Začátkem dvacátých let se vrací do Československa a je vyzván k přednáškám z ruské filosofie; k nim však nedojde, neboť Josef Mikš dne 10. září 1923 umírá.

Do dějin českého myšlení vstoupil jako jeden z prvních propagátorů západoevropského pozitivismu. Svou ranou obsáhlejší studií Věda a filosofie se stanoviska positivismu (1876), napsanou na základě širokých znalostí myšlenek zakladatelů evropského pozitivismu, A. Comta a J. S. Milla, i prací současníků, H. Spencera, H. Taina, E. Littrého a dalších, obhajuje a propaguje pozitivistické překonání sporu vědy s filosofií. Pozitivizující orientace se promítá i do dalších Mikšových prací. Příkladem je obsáhlá studie Koreň i poňatije (1882), v níž si autor klade za cíl rozbor vztahů gramatiky a logiky.

Pozdější Mikšova literární činnost prochází proměnou; pozitivistický způsob uvažování ustuje a je nahrazen kulturně ideovou esejistikou. Pod pseudonymem Vojtěch Kalina psal v časupise Osvěta o Renanovi, Tainovi, Nietzcheovi a pod vlastním jménem referoval o filosofii ruské, zvláště o L. N. Tolstém. Ucelené portréty podal V. S. Solovjovovi, N. Radiščevovi, N. S. Trubeckém. Do literární historie patří Mikšovy stati o F. M. Dostojevském a V. G. Bělinském. Josef Mikš byl ve své době naším nejlepším znalcem ruské filosofie a ruské duchovní kultury. – (JH)

Literatura: Jiří Cetl, Český pozitivismus, Brno 1981. | Jan Harvilko, Profesor Mikš, Nietzsche a chcíplá myš, Náš čas, č. 38, roč. 40, 2000 | František Krejčí, Josef Mikš, Česká mysl, 1913, 1923

Hana Pluhařová

(1912–1956), absolventka UMPRUM, malířka, ilustrátorka, novinářka. – (VV)


Jan Poličanský

(18. 5. 1842 – 15. 9. 1903), řídící učitel, ředitel kůru, člen komitétu pro postavení pomníku Boženy Němcové. – (VV)

Karel Renz

(1860–1939), vrchní sládek českoskalického knížecího pivovaru od roku 1911. Proslavený pivovarský odborník, patřil do okruhu dr. Karla Kramáře. – (VV)

František Rint a sedlecká kostnice

Podle turistické statistiky je kostnice v Sedleci u Kutné Hory třetí nejnavštěvovanější památka v ČR. A zásluhu o tuto raritu má českoskalický rodák řezbář František Rint.

Rodina Rintů patřila mezi jednu z nejstarších v České Skalici.  Otec Vojtěch Rint byl skalický řezník v čp. 187, matka Anna, rozená Mervartová, byla rovněž skalickou rodačkou. Jejich nejstarším synem byl Josef, narozený v r. 1828, který pokračoval v otcově řeznické živnosti, v r. 1855 se oženil s Terezií Konvalinkovou. Druhý syn Daniel Rint, narozený v r. 1830, dosáhl značného společenského postavení, jako císařský rada byl vrchním inspektorem c. k. privátní jižní dráhy v Innsbrucku. František se narodil 26. 1. 1835, byl pokřtěn tehdejším skalickým farářem Vojtěchem Palečkem. Společenské postavení rodiny potvrzuje i fakt, že kmotrem synů byl Josef Steidler, známý skalický hostinský, kmotrou Františka byla jeho manželka Rozalie Steidlerová. V matrice je uváděn ještě jeden syn Rintových Vincenc, narozený v r. 1838, zřejmě záhy zemřel. František, uváděný v matričním zápise jako mistr sedlářský, se v roce 1856 oženil s Annou Hertlovou, rovněž pocházející z Č. Skalice.

Poprvé Českou Skalici František Rint proslavil svou dovednou kompozicí, když ze zbraní a vojenských potřeb, které zde zůstaly po válce prusko-rakouské v r. 1866, uspořádal obrazec rakouského císařského orla. Tuto pozoruhodnou práci se zájmem obdivoval v zasedací síni radnice sám císař František Josef I., když 2. 11. 1866 navštívil Českou Skalici během své cesty po bojištích skončené války.

V roce 1870 byl František Rint vyzván, aby se podílel na opravě a novém uspořádání kostnice v dolní části původního hřbitovního kostela Všech svatých v Sedleci u Kutné Hory, kam bývali pochováváni příslušníci místního zrušeného cisterciáckého kláštera. Původní gotická kaple, barokně přestavěná slavným architektem J. B. Santinim Aichlem byla celkově obnovená v 2. polovině 19. století. Do kostnice byly přeneseny a uspořádány kosterní pozůstatky téměř 40 tisíc obětí morové nákazy, bitev a bojů ještě i z doby husitské.  

František Rint se čtyřmi členy své rodiny pracoval na výzdobě kostnice tři roky. Namáčel kosti do chlorového vápna, čímž je vybělil a dezinfikoval. Z nich sestavil erb rodu Schwarzenbergů, tehdejších majitelů sedleckého panství, vytvořil majestátní lustr, girlandy, monstrance a poháry. Zrušil původní menší pyramidy z kostí, přerovnal je do čtyř rozměrných, nad nimi zavěsil čtyři koruny symbolizující nebeské království.

Kostnice v Sedleci je místem, které svým „memento mori“ je nejen pozoruhodným uměleckým výtvorem českoskalického rodáka Františka Rinta, ale vede i k zamyšlení nad lidskou existencí, faktem smrti, krátkosti lidského života.   – (VV)

Engelbert Ruffer

Narozen v České Skalici roku 1860. Pedagog, profesor při c.k. učitelském ústavu v Hradci Králové. Napsal čítanky pro školy měšťanské a Speciální metodiku jazyka vyučovacího. – (VV)

Ing. Heřman Rufer

Narodil se 30. listopadu 1899 v České Skalici v č.p. 113 jako prvorozený syn Josefa Rufera, tamního policejního strážníka a Boženy, rozené Kolískové z Rýzmburka. Kmotrem mu byl Heřman Failhabr, městský tajemník, po kterém dostal křestní jméno. Dny bezstarostného dětství prožíval ve mlýně u strýce Nováka, u příbuzných ve Studnici či na Žernově. V letech 1914-18 absolvoval tehdy věhlasnou Vyšší průmyslovou školu v Praze, obor chemie, získal titul diplomovaného inženýra. Čtyři roky, strávené v pražském podnětném prostředí, poznamenaly Heřmanův život natrvalo, zejména upevnily jeho národní vědomí; seznámil se s myšlenkami tehdejší sociální demokracie i vznikajícího skautingu. Ale již v roce 1915 zemřel jeho otec, a tak mladý student, který patřil mezi výborné, se víceméně živil kondicemi.

Svou profesní dráhu zahájil mladý inženýr v cukrovaru v Černožicích nad Labem. Tam se také seznámil s Marií Žákovou, dcerou půdeckého, což byl pracovník v cukrovaru odpovědný za manipulaci s produktem na tzv. „půdách“, místech určených k uskladnění cukru. O rok později získal zaměstnání v cukrovaru v Hrochově Týnci. Ale do Skalice se neustále vracel, zejména za matkou, která ještě vychovávala Pepíka, jeho o sedm let mladšího bratra. A také proto, aby udržoval kontakty s kamarády, se kterými hrával ochotnické divadlo, s Pepíkem Exnerem a jinými.

Lákaly jej nové věci, zejména z technických oborů. Zajímal se o radiofonii a stal se jako jeden z prvních držitelem licence pro provoz vysílacích stanic. Jeho zájem o techniku byl doplněn stejně intenzivním zájmem o společenský život, zejména o politické dění. Věnoval se také rozvoji Sokola, byl cvičitelem sokolské mládeže a do Sokola přivedl také Marii, se kterou se v r. 1930 oženil. V té době se také do Hrochova Týnce přistěhovala jeho maminka, která dosud ještě bydlela v České Skalici v podnájmu u Mílů

v ulici Pod Vinicí. V r. 1933 se mu narodil syn Jiří, v roce 1939 syn Miloš. V polovině třicátých let začal spolupracovat s Výzkumným ústavem cukrovarnickým v Praze jako bezplatný vědecký pracovník.

Již 18. března 1939 byl preventivně zatčen gestapem, ale po několika týdnech výslechů propuštěn, což se během okupace ještě několikrát opakovalo. V květnu 1945 byl členem revolučního národního výboru v Hrochově Týnci, měl na starosti vojenskou a bezpečnostní problematiku

Po skončení 2. světové války díky jeho morálnímu profilu a postojům za okupace mu byla svěřena národní správa cukrovaru ve Slatiňanech, kam se ještě během roku 1945 s rodinou přestěhoval. Technologie většího slatiňanského závodu mu umožňovala aplikovat řadu výrobních zlepšení i zintenzivnit spolupráci v oblasti výzkumu, i ověřovat v praxi teoretické předpoklady cukrovarnické výroby. Ve svobodné republice zintenzivnily i jeho politické aktivity.

Ihned po návratu vlády a presidenta Beneše do Prahy rozjíždí spolu s dalšími iniciativu Svazu přátel Kladska, která měla vyústit v rámci poválečného narovnání křivd ke znovupřipojení Kladska, nebo alespoň tzv. Českého koutku, k Československé republice. Snahy podporované vládou narazily na odpor ze strany SSSR a vyšuměly do prázdna. Rok 1948 byl pro Heřmana osudový. Zemřela opora všech jeho činností, milovaná manželka Marie. Byl hluboce otřesen i smrtí Jana Masaryka, kterého považoval za garanta demokratického dění v republice.

Po Únoru 1948 byl zbaven vedoucího místa, když odmítl jako člen ČSSD vstoupit do KSČ. V srpnu byl přeložen do cukrovaru v Chropyni, o rok později do cukrovaru v Břeclavi. Potom ještě následovalo několik míst, nakonec dostal místo v cukrovaru v Holici u Olomouce. V r. 1958 již „politicky nevyhovoval“, byl označen za „majerovce“ (jako bývalý sociální demokrat), dostal výpověď bez naděje i možnosti najít zaměstnání v oboru. A tak rok před důchodem sfáral do dolu Stalin II v Ostravě.

V důchodu se vrátil do cukrovarů, kterým zůstal věrný přes postupující všeobecnou technickou i personální devastaci, aby ještě několik kampaní pracoval jako vedoucí chemik v cukrovarech Všetuly a České Meziříčí.

Inženýr Heřman Rufer patřil mezi přední československé činorodé cukrovarnické techniky. Jsa dobře odborně vybaven, snažil se zavádět do oboru nejnovější technické poznatky i z jiných oblastí. Ještě v důchodu pracoval na některých patentech, kterých zůstalo na dvě desítky.

Po úmrtí 17. května 1976 se symbolicky vrátil do svého rodiště. V kolumbariu církve československé husitské v České Skalici je uložena urna Ing. Rufera spolu s jeho matkou, manželkou, bratrem a švagrovou.

Vojtěch Ruffer

Narodil se 14. prosince 1790 v České Skalici. Zemřel 15. června 1870 v Praze na Vyšehradě. Vystudoval za podpory kanovníka Josefa Dittricha staroměstské gymnázium v Praze, vstoupil do arcibiskupského semináře, v roce 1817 byl vysvěcen na kněze. Působil v chrámě na Vyšehradě, roku 1843 byl zvolen na kanovníka, 1847 za faráře, 1850 za děkana a 1858 za probošta kapituly vyšehradské. Vedle zvelebení vyšehradské školy věnoval velký zájem na prozkoumání historie Vyšehradu, v roce 1861 byl v Praze vydán jeho spis "Historie Vyšehradu neb vypravování o hradu, o kapitule a městě Hory Vyšehradu u Prahy v království Českém". .Sepsal řadu spisů duchovního rázu a pojednání o českých církevních dějinách. V roce 1865 koupil na Vyšehradě dům, ve kterém zřídil chudobinec pro 60 vyšehradských občanů. Byl jmenován prelátem království Českého, arcibiskupským konsistořním radou, konzervátorem kraje pražského a komandérem řádu Františka Josefa I. – (VV)

Dr. Václav Řezníček

Narozen v Malé Skalici roku 1861, zemřel v Praze 28. ledna 1924. Působil jako bibliotékář Národního muzea. Plodný spisovatel, autor řady literárních prací čerpajících náměty z rozličných dob rodného kraje. –(VV)

Jan Smetana

(1807–1876), učitel v České Skalici od roku 1826, kde působil 14 let. Vynikající hudebník, v roce 1833 byl biskupskou konsistoří pochválen za dobrou práci. Bratranec Bedřicha Smetany, bratr národního buditele Josefa Františka Smetany. – (VV)

Josef František Smetana – přírodovědec, národní buditel a básník

Narodil se 11. března 1801 ve Svinišťanech Valburze Smetanové a Josefu Smetanovi jako druhé z pěti dětí. Když bylo Františkovi devět let, zemřel mu otec, a matka se s dětmi přestěhovala ke strýci do Chvalkovic. Ten také rozhodl o Františkově studiu na královéhradeckém gymnáziu, kam hoch jako třináctiletý odešel. Osobností, která na tomto ústavu mladého Smetanu významně ovlivnila, byl profesor V. K. Klicpera, který podchytil a rozvíjel jeho národní smýšlení. Po ukončení gymnázia odešel František studovat do Prahy filozofii. V Praze se setkává s Josefem Jungmannem, který se stává jeho celoživotním přítelem. Roku 1821 vstupuje do arcibiskupského semináře a dvě léta nato do řádu premonstrátů v Teplé u Mariánských Lázní.

Po předchozích řádových procedurách, a po ukončení studia teologie, byl Smetana 14. srpna 1826 vysvěcen na kněze. Jako nadaný student je vyslán do Vídně, kde si rozšiřuje vědomosti z přírodopisu a fyziky. Po několikaletém působení v duchovní správě tuto činnost opouští a počíná se – po složení zkoušek z přírodopisu a fyziky – věnovat pedagogické činnosti. Roku 1832 se stává profesorem fyziky na plzeňském filozofickém ústavu a působí též jako profesor na plzeňském gymnáziu. Po složení rigorozních zkoušek roku 1834 získává na pražské univerzitě titul doctor philosophiae.

Jako prvořadý cíl si Smetana klade vzdělávat svůj národ, což pro něj znamená vedle uplatnění českého jazyka ve škole a celé společnosti, i výchovu k svobodnému duchu. V roce 1834 vychází první díl jeho světových dějin Obraz starého věkum, druhý pak roku 1846. Z další publikační činnosti připomeňme příručku astronomie Hvězdosloví, vydanou roku 1837, a učebnici Počátkové silozpytu čili fyziky, z roku 1852. Publikoval též v časopisech a byl známý též jako básník. Dne 18. února 1861 J. F. Smetana v Plzni umírá. V rodných Svinišťanech byl 7. července 1935 této významné osobnosti odhalen pomník. – (JH)

Literatura: Blanka Dvořáčková. J. F. Smetana. Svinišťany. Dolany 2001 | E. Felix, Literární Plzeň v obryse, díl II, Praha 1933 | V. Vlčková, P. Josef Fr. Smetana, O Praem., Náš čas, č. 8, roč. 41, 2001

Josef Škoda – sochař

Narozen dne 1. května 1901 v České Skalici. Sochař v Hradci Králové. Studoval st. prům. školu v Hořicích a v letech 1921–1925 na Akademii výtvarných umění v Praze ve speciálce prof. Štursy. V letech 1926–1927 pokračoval ve studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (u prof. Gutfreunda). Roku 1924 účastnil se soutěže na pomník Žižkův v Hradci Králové (1. cena). Studijní cesty podnikl do Itálie a Francie. Provedl plastiku se sochou M. Jana Husa na rozcestí v Mochově u Českého Brodu. Pro muzeum v Českém Brodě vytvořil velký reliéf podle skic, jež byly přijaty pro novostavbu muzea (1928). Od něho soutěžný návrh sochařské výzdoby Národní banky v Hradci Králové (1931). Jeho alegorické sousoší „Soutok Labe a Orlice“(1934) bylo zakoupeno městem Hradec Králové a umístěno v Jiráskových sadech při soutoku obou řek. Od něho dále nový návrh pomníku Jana Žižky (1936), určený pro Velké náměstí v Hradci Králové. V Třebechovicích vytvořil dva pomníky: doktora J. Th. Helda a památník padlým (1935), v Nymburce pomník dr. M. Tyrše (1934). V létě 1933 odhalen v Hradci Králové Škodův pomník Lad. Jana Pospíšila. Některé podobizny: Otce dr. Al. Rašína, MUDr. Tesaře, řed. arch. F. Tichého, probošta dr. F. Reyla, red. Josefa Miškovského, hoteliera Urbana, učitele Paulusa, relief dr. Fr. Ulricha, dr. Edvarda Beneše, sošky lyžařů, „Letec pozorovatel s padákem“aj. drobné plastiky sportovní. Vystavoval několikrát v Hradci Králové (např. v dubnu 1935 12 prací, v říjnu 1948 10 prací), v Brně na výstavě soudobé kultury (1928), se Svazem čs. díla aj. Provedl též řadu sportovních cen (např. cena prezidenta republiky pro F. J. S. v Tatrách roku 1935)

Veraikon XIX (1933) č. 3. – Výstavní katalogy. – Osvěta lidu z 25. 1. a 19. 9. 1928; z 18. 4. 1936.

Václav Šrám – kněz a historik

Václav Šrám se narodil 29. května 1851 v domkářské rodině ve Velké Jesenici. Z jesenické jednotřídní školy brzy přešel do náchodské hlavní školy a odtud na královéhradecké gymnázium, kde mu díky dobrému studijnímu prospěchu bylo odpuštěno školné. Středoškolská studia zakončil v Rychnově nad Kněžnou, kde se jako žák setkal s Augustem Sedláčkem. Odtud možná pramení pozdější záliba v historii.

Po absolvování královéhradeckého biskupského semináře a krátkém působení v německé farnosti v Orlických horách byl 10. května 1878 ustanoven za kaplana v České Skalici. Zde se poprvé setkáváme s jeho historickou a vlasteneckou prací, konkrétně s knihou Povšechný přehled okresu českoskalického, která se na stovce stran věnuje širokému záběru témat od historie přes geografický popis až po hodpodářský a jazykový přehled.
Šrám spoluzakládal českoskalickou čtenářskou besedu, stál u myšlenky osazení pamětní desky J. F. Smetanovi v rodných Svinišťanech a angažoval se při organizaci vybudování pomníku Boženy Němcové na českoskalickém náměstí. Již tehdy přispíval do časopisů a denního tisku.

Touha po samostatné dráze jej počátkem osmdesátých let 19. století odvádí z České Skalice, na pouť po východních Čechách (Polička, Trutnovsko). Část devadesátých let strávil jako farář na Benešovsku a do konce století pak pobýval na beneficiu ve Starém Bydžově. Posledním Šrámovým působištěm pak byla fara ve Smidarech nad Cidlinou.

Život v církevních službách neznamenal pro Šráma omezení badatalských záměrů – ve Starém Bydžově vedl průzkum kostela, který spravoval, a věnoval se historii města. Stal se zde také zakládajícím členem Spořitelního a záložního spolku a byl členem hospodářské besedy. Po přechodu do Smidar připravil své nejrozsáhlejší dílo – čtyřsetstránkové Paměti městečka Smidar nad Cidlinou. Ve městečku, jemuž věnoval své největší dílo, dne 9. února 1909 zemřel. – (MH)

Literatura: Zdeněk Slavík, Václav Šrám (1851–1909) – kněz a historik, Východočeský sborník historický, 6, 1997

Karel Tomíček – kněz a muzikant

Narodil se v Jilemnici roku 1907, zemřel r. 1958 v Hradci Králové, kde je i pochován. Studoval v Jilemnici na gymnáziu, kde se poprvé projevila jeho velká láska k hudbě. Po vystudování královéhradeckého biskupského semináře byl v roce 1931 vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan v Náchodě, duchovní ve vojenské službě. Od r. 1938 byl ustanoven administrátorem a posléze farářem v České Skalici, kde byl jmenován sídelním kanovníkem a kancléřem tamní biskupské konsistoře. V České Skalici se podílel na společenském, politickém a kulturním, především hudebním dění. Byl  dlouholetým dirigentem městského symfonického orchestru, se kterým vystupovali přední čeští interpreti. Sedmdesátičlenný orchestr účinkoval na abonentních koncertech v mnoha českých městech. 


 

Doc. MUDr. Vladimír Vlach, CSc.

(1919–1998), přední český neurolog, primář dětské neurologie Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči, světově uznávaný odborník, autor mnoha odborných publikací a studií, zakladatel nových vyšetřovacích postupů. Syn řídícího učitele v České Skalici Ladislava Vlacha, zeť RNDr. Ubalda Kolaříka, velký českoskalický patriot. – (VV)

Jindra Vlček – kronikář českých legií

Narodil se 6. září 1885 v Malé Skalici, obci sousedící s Českou Skalicí, jako prvorozený syn Františka Vlčka a jeho manželky Josefy, rozené Janků. Mladá rodina pobývala v České Skalici v letech 1891–1894. Obecnou školu ve Skalici začal Jindra navštěvovat od roku 1891, ale roku 1895 se rodiče přestěhovali do Běhánek u Teplic, kde nebyla česká škola, takže musel pokračovat na německé měšťance. Pro své další studium si zvolil Odbornou školu kreslířskou pro keramiku v Teplicích-Šanově a pobýval na ní v letech 1900–1903. Po absolutoriu bylo Jindřichu Vlčkovi doporučeno studium na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni, kam opravdu nastoupil, avšak studia ukončil na Akademii výtvarných umění v Praze roku 1906. Další osudy zavály Vlčka do Spojených států, nejprve do Clevelandu a následně do Michiganu poblíž Chicaga, kde se zabýval užitou grafikou a navrhováním obřích filmových plakátů. Po třech letech pobytu v USA se vrátil do Čech a byl nucen narukovat a nevyhnul se popotahování vojenskými soudy. Po ukončení vojenské služby žil v Hradci Králové, a to až do mobilizace 26. července 1914. V Hradci se stýkal s místními intelektuály a zájemci o umění a zde si také zřídil ateliér. Zabýval se litografií a ilustrováním různých tiskovin.

V průběhu války se Vlček dostal do ruského zajateckého tábora Rovno a následně do zajateckého tábora Orenburq na Urale, odkud vedla jeho cesta na Sibiř do Berezovky. V zajetí maluje – většinou jednoduché předměty a interiéry. Po vzniku českoslvenských legií vstupuje Vlček do Gajdovy skupiny ve Vrchním Udinu roku 1918 a časem se dostává do Irkutska, pod vedení generála Syrového. Po návratu domů je zaměstnán v Památníku odboje, zřízeném roku 1919. V roce 1922 vytvořil řadu akvarelů a kreseb s námětem Zborova pro upomínku na tuto významnou bitvu. Nejprve bydlel v Praze, ale roku 1935 se natrvalo přestěhoval s rodinou do Hradce Králové. Byl po celý život aktivní a tvůrčí, ale i charakterově pevný. Zemřel 22. března 1968. – (JH)

R. Medek, Jindra Vlček, Kraj královéhradecký, roč. 19, 1928, č. 93. | F. Žákavec, Jindra Vlček, malíř legií, Kraj královéhradecký, roč. 19, 1928, č. 91-92. | Malíř hrdinů lidské práce, Pochodeň, 1964, 12.9., č. 214.



CzechPOINT

Jazykové verze


Vyhledávání

Načítám...

Jazykové verze