Cesta: Aktuality / Tropická pouť není kšeft, mám dobrý pocit, že můžu pomáhat potřebným


Tropická pouť není kšeft, mám dobrý pocit, že můžu pomáhat potřebným

MIchal Ulrich: "Tropická pouť není kšeft, mám dobrý pocit, že můžu pomáhat potřebným"Česká Skalice – Rok co rok, vždy po tři dny, se promění areál u restaurace Tropical v místo plné pouťových atrakcí, hudby a zábavy. Sedmým rokem tady pořádá její majitel Michal Ulrich velkou charitativní Tropickou pouť. „Je to náročné na organizaci. Při prvním ročníku jsem zkolaboval. Myslím si ale, že charitativní pouť má smysl,“ řekl Ulrich. 

Tropická pouť zítra vstoupí do sedmého ročníku a je opět charitativní. Komu bude tentokrát určen výtěžek z dobrovolného vstupného?

Stejně jako v minulých letech spolupracujeme s Ústavem sociální péče v České Skalici. Peníze jsou zároveň určené pro děti postižené dětskou mozkovou obrnou, které se pouti zúčastní.  Část peněz si ústav ponechá pro své účely.

Proč není obvyklé vstupné, nepřišli by lidi?

Chtěl jsem, aby mohl přijít úplně každý. Nejen lidi, kteří nemají finanční potíže, ale i ti, co mají hluboko do kapsy. Záleží na každém, kolik přispěje. Někdo přispět může, jiný třeba ne, ale všichni bez rozdílu se tady mohou dobře bavit.

Co tě před sedmi lety vedlo k založení této tradice?

Prošel jsem také náročným životním obdobím. Došlo tady k požáru a utrpěl jsem tehdy těžké popáleniny, s jejichž následky se budu potýkat do konce života. Vím, jak postiženým lidem je, dokáži se vžít do jejich nelehké situace. Kdyby mně tehdy někdo nepomohl psychicky, asi bych to nezvládl. Právě ta psychická pomoc důležitá. To byl myslím základní impuls k založení charitativní pouti. Postižení, kteří se jí účastní, jsou tady šťastní. To je hodně důležité.

Byly začátky těžké?

Při prvním ročníku jsem z toho stresu, který organizaci takové velké akce doprovází, zkolaboval. Prostě jsem to neustál. Nevěděl jsem, jak se co dělá, jak to dobře zorganizovat a  podobně. Byl to velký psychický nápor. Až postupem času jsem se to naučil. I když je to samozřejmě dál dost náročné, už to zvládám.

Jak se pouť proměňovala v čase?

Ze začátku mně nikdo nevěřil, že to zvládnu uspořádat. Ta nedůvěra ale nebyla na místě, jak se ostatně během těch let ukázalo. Stálo to ale značné úsilí a nebylo to snadné.

Nepodezírají tě někteří lidé, že děláš charitu kvůli kšeftu?

Samozřejmě. Český člověk to má trochu v povaze. Dnešní doba je dost špatná. Někteří lidi jsou poměrně nepřející a objevili se i tací, kteří na pouť chodí škodit, a to je smutné. Bohužel to tak je, ale jsem na to zvyklý. Mnozí si neuvědomují, že náklady spojené s poutí jsou obrovské. Výtěžek z dobrovolného vstupného nikdy nevidím, na všechno ostatní se musí vydělat, což je hodně náročné. Mám ale dobrý pocit, že můžu pomoci potřebným.

Vystupují účinkující bez nároku na honorář?

Je to různé. Někdo nic nechce, jiní si o honorář řeknou, dalším stačí půlka, někdo vystoupí za cesťák. Liší se to, ale nikdy to není úplně zadarmo.

Kolik peněz se na vstupném v předchozích ročnících vybralo?

Nevím to úplně přesně. Každý rok se to stupňovalo. Jednou to bylo padesát, rok na to šedesát tisíc… Předpokládám, že za těch šest let se vybralo více než 300 tisíc korun.

Jak vidíš budoucnost pouti?

Chtěl bych pouť udržet i v dalších letech. Přál bych si, aby se v ní angažovali lidé s čistým srdcem.

Text a foto: Hynek Šnajdar

Program na pátek Program na sobotu Program na neděli



Přílohy ke stažení



Jazykové verze


Vyhledávání

Načítám...