Cesta: Aktuality / Novoměstští filharmonikové i Decapoda zaujali


Novoměstští filharmonikové i Decapoda zaujali

Česká Skalice, to blízké přátelské město, které se stalo vyhledávaným cílem pro návštěvníky koncertů, kteří touží slyšet něco zajímavého, mladistvě energického. Nejsou to jen koncerty sborové hudby, pořádané nejčastěji v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Malé Skalici. Již několikrát jsme se setkali s opravdu velkým symfonickým orchestrem, a to v českoskalické sokolovně.

Nedělní koncert dne 13.11. byl rozdělen do dvou částí. V první části jsme vyslechli několik symfonických skladeb v podání orchestru Decapoda, který působí v rámci ZUŠ Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí.

Když slyšíte hrát symfonickou hudbu malé děti, jdou trochu stranou obvyklá měřítka vnímání kvality interpretace, měřítkem důležitějším se stane obdiv k nadšení mladých hudebníků, obdiv k velikému nasazení spousty dalších lidí, které na pódiu nevidíte: učitelů a celých zástupů maminek, tatínků a mnohdy i babiček a dědečků, kteří všichni přispěli na tento oltář umění. Oběť vložili na dobrý oltář, na místo, kde se tvoří obraz budoucího národa z prožívání krásy a emocí tím nejlepším možným způsobem,vždy ku prospěchu všech přítomných, jak hudebníků, tak posluchačů.

Občas mě trochu píchly nepřesně intonované klarinety nebo i příčné flétny, jenže pak jsem se podíval na toho kluka s klarinetem, kdoví, jestli mu bylo čtrnáct, na ta děvčata u fléten a uvědomil jsem si, že orchestr Decapoda vznikl jako smyčcový orchestr na škole, která nese jméno českého houslového virtuosa a pedagoga Jaroslava Kociana (narozeného v Ústí nad Orlicí, kde Decapoda působí). Pak už jsem myslel jen na ty maminky a tatínky, kteří jsou těmi nedůležitějšími sponzory životů a uměleckého růstu svých dětí. Děkujeme! Vám a celému orchestru, který pod vedením své zakladatelky Miluše Barvínkové předvedl „Humoresku č. 1“ Antonína Dvořáka a také známou Dvořákovu „Humoresku č. 7“. Druhá dirigentka orchestru, dcera Miluše Barvínkové Lenka, předvedla s orchestrem Decapoda „Válečný pochod kněží“ ze scénické hudby Felixe MedelssohnaBartholdyho k divadelní hře podle starozákonní předlohy „Athalia“ francouzského autora Jeana Racina. Hudba vznikla roku 1845, tento pochod doplnil Medelssohn do třetího přepracovaného znění. V této skladbě jsme slyšeli zvuk orchestru Decapoda opravdu brilantní.

Poté jsme pod taktovkou Miluše Barvínkové vyslechli polku z Prodané Nevěsty Bedřicha Smetany. Orchestr Decapoda je tělesem, jehož návštěva je pro žáky tříd smyčcových nástrojů povinná. Které skladby by měly v takovém orchestru zaznívat více, než právě takové!

Pak ovšem převzala taktovku opět Lenka Barvínková a já jsem z balkónu, z místa s výborným přehledem nad celým orchestrem, hledal marně sólový nástroj pro další bod programu. Leroy Anderson: „Typewriter“. A pak ho konečně přivezli na malém stolku s kolečky. Krásná černá underwoodka, tak z doby vzniku této skladby a k ní postavili židli pro sólistu, na kterou usedl mladý chlapec, který ve Smetanovi svými paličkami přesně lechtal tympány. Domníval jsem se, že psací stroje se vyučují na ekonomkách. Neméně skvěle to ale učí i na konzervatořích, což jsem netušil.

Závěrečnou „Lord of the Dance“ Ronana Hardimana jsme slyšeli už v roce 2014 v podání Novoměstské filharmonie. Nejen z toho je vidět, že oba orchestry o sobě vědí, ba spolupracují, a to velmi bezprostředně. Po krátké přestávce nastoupila Novoměstská filharmonie pod vedením Jaroslava Rybáčka, aby publiku tlumočila druhou část programu a dirigentka Lenka Barvínková se chopila svého trombónu. Zaujala s ním v tomto orchestru místo jako jedna ze tří výborných hráčů na tento nástroj.

Celý večer komentovala hráčka na bicí Novoměstské filharmonie Lucie Schneiderová, která ovšem tu část publika, která marně čekala na její přesné údery do bicích nástrojů, svou neúčastí poněkud zklamala. Ovšem její inteligentní a bezprostřední průvodní slovo bylo zadostiučiněním.

Co více napsat ke hře Novoměstské filharmonie, než jsem napsal už v roce 2014? Chválit, chválit. Orchestr Novoměstské filharmonie je už v trochu jiném vztahu ke svým členům než školní orchestr Decapoda. Je zde už nápadně vidět, že členství v orchestru povinné není. Oba Čajkovského baletní tance posluchače jistě zahřály, možná ještě více ten španělský svou nepřehlédnutelnou ohnivostí. Bedřicha Smetanu „Z českých luhů a hájů“ máme asi naposlouchaného poněkud přesněji ve smyčcích, ale přesto to byla lahůdka. Ovšem Sibeliovu „Finlandii“ hrála filharmonie v té pomalé části, tuším v As Dur, tak šmajchlovně, že je to třeba cíleně zmínit. Jaroslav Rybáček tady dělal nejlepší čest svému dobrému jménu, reagování orchestru na dirigentovo gesto zde zaslouží zvláštní pochvalu. A co že to je šmajchlovně? S lehkostí, tanečně a velmi vkusně.

Na posledním místě zbývá zmínit R. Sheldona „Kubánské tance“. Něžné emoce „Českých luhů a hájů“ nemají vedle divoké a rozžhavené emotivnosti kubánských rytmů šanci. Kupodivu ani u Čechů ze Skalice. Ovace byly velmi bouřlivé a přesto, že pan dirigent Rybáček dal před vytleskaným přídavkem publiku vybrat, krčil jsem se se svým Smetanou v koutku nad tympány, když sálem zaznělo: „Danzas Cubanas!“

Text: Karel Vik, foto: Petr Tuček

 



Jazykové verze


Vyhledávání

Načítám...